S hlavou proti zdi

Už tomu bude týden co bloumáme Římem a snažíme se tohle město nějak uchopit. Oficiálně pobýváme na adrese Via Tolfa 26, ale ve skutečnosti byvakujeme na přilehlém parkovišti. Úkolem číslo jedna je najít si legální práci.  

Den za dnem navštěvujeme pracovní agentury v jižní části města. Začínáme být přeborníci ve vyplňování registračních formulářů. Po tom, co jsme způsobili velké pobouření, protože na otázku: “Kde v Římě bydlíte?”, se v žádném případě neodpovídá: “V autě na parkovišti!”, tak v kolonce “ADRESA” vypisujeme název ulice a číslo domu před kterým s našimi auty parkujeme. Naše vize je taková, že se pustíme do hledání pronájmu až v okamžiku, kdy budeme znát lokality našich budoucích zaměstnavatelů.

I když pocházíme ze země EU, tak je pohlíženo na naše české občanské průkazy se značnou nedůvěrou. Situaci nezachrání ani platný cestovní pas. Všechny personalistky chtějí totiž vidět italskou občanku, kterou nemáme. Tak jim alespoň tvrdíme, že čekáme na její vyřízení, které se z neznámých důvodů protahuje. Zatím nám to úspěšně prochází.

V agenturách se podrobně zajímají o celou naši studijní a pracovní minulost. Nejprve musíme všechny naše školy, kurzy a zaměstnání vepsat do správných kolonek, abychom to celé mohli ještě jednou přednést personalistovi. Při prvních registračních pohovorech jsem se až nadnášela pýchou nad svojí česko - rakousko - anglicko - sicilskou pracovní historií, ale jen do chvíle, než mě jeden agenturní kravaťák zpražil poznámkou, že po světě jsem klidně mohla dělat pro Jamese Bonda, ale ho především zajímá, co jsem dělala tady v Římě. Když jsem odvětila, že jsem tu velice krátce a práci teprve hledám, tak jen povytáhl obočí a načmáral cosi červeně do mých záznamů. 

Po tom, co nás vyčerpal pobyt na úpatí římského centra a zdejší pracovní agentury nám neměli co nabídnout, jsme se rozhodli “přestěhovat”. Jako naše další působiště jsme zvolili okrajovou městskou část s poetický názvem Ponte di Nona. Záhy jsme ale začali být na rozpacích a přemýšleli, zda je horší pocházet z východní Evropy nebo “bydlet” ve východním Římě. Tato nešťastná kombinace na nás nevrhala v pracovních agenturách dobré světlo. Později jsme se dopátrali tomu, že tahle čtvrť je považována za “ostrovní lokalitu” s nevalnou pověstí, i když na první pohled působí dojmem opačným. Sice to na mapě vypadá, že když se vám zachce, tak si můžete dát za dvacet minut kávu v baru u Kolosea, ale ve skutečnosti je to cesta na dvě až tři hodiny. Dalším šrámem na štítu je místní romská osada obývaná převážně rumunskými Romy, která je jedna z největších v Evropě.

Po týdnu jsme vyměnili adresu východořímského ghetta za přímořskou rybářskou vesnici Fiumicino, která je s hlavním městem spojena širokou dálnicí. Vkládali jsme do ní velké naděje, protože k ní náleží mezinárodní letiště Leonardo da Vinci. Doufali jsme v nalezení práce tam. Když jsme se jednoho odpoledne procházeli rozlehlou letištní halou bez toho, aby za námi vlál třicetikilový kufr, tak nás oslovil pán tlačící jídelní vozíky ochotný nám poradit. Prý se máme obrátit na pracovní agentury, které s letištěm spolupracují. Se skřípajícími zuby jsme se následující den rozjeli zaregistrovat do nových agentur. V několika z nich nám hned řekli, že s bydlištěm ve Fiumicinu nemá cenu ucházet se  o práci v Římě, protože ta vzdálenost není pro mnohé zaměstnavatele akceptovatelná. No a z těch dalších se nám ozvou, jakmile něco budou mít. 

Zatím to vypadá, že budeme chodit chytat ryby na pytlačku, protože naše situace se jeví beznadějně. Náš italský sen se začíná mlžit a sebevědomí utrpělo velké trhliny. Rozhodli jsme se to ale nevzdávat, protože jsme na jednu kartu vsadili až příliš mnoho.