Tři injekce pro sestřičku

Ležím v nemocnici na severu Manchesteru s vysokou horečkou a potichu fňukám do polštáře. V hlavě se mi honí tisíce myšlenek, ale do druhého dne si pamatuji jen jedinou: Musím si najít nový JOB

Manchester

Infuze zabraly a já plánuji útok na nového anglického zaměstnavatele. Po propuštění ze špitálu pročítám stovky inzerátů a své životopisy rozesílám na adresy nemocnic, domovů důchodců a soukromých klinik. Chci si najít práci v oboru, jsem totiž zdravotní sestra. 

Telefon nosím s sebou i na záchod. Když konečně zazvoní, začnu odpovídat na zvídavé otázky týkající se vzdělání, praxe i délky mého pobytu v Manchesteru. Po pár minutách ta zpověď ustane a já zavěsím. Uff, zvládla jsem svůj první telefonický pohovor v angličtině. Na to, že jsem před šesti měsíci ze sebe vypravila sotva jednoduchou větu, to nebylo vůbec špatné. Během týdne takových telefonátů vyřídím několik, takže mám možnost pilovat svoji slovní zásobu k dokonalosti.

Jedno páteční dopoledne mi na stole opět zazvoní telefon. Nepřítomně ho zvednu a na druhé straně se ozval příjemný ženský hlas, který se mnou chtěl udělat další pohovor. S lehkostí jsem popsala svoji studijní i pracovní minulost a také své přání konečně se v Anglii uplatnit ve své profesi. I na dálku bylo cítit, jak se Tatiana usmívá. Pochválila mi moji angličtinu a položila mi poslední otázku: ”Chceš vědět TAJEMSTVÍ?” ,,Tajemství, jaké tajemství?” Byla jsem čím dál napjatější. Tatiana se nadechla a promluvila na mě česky. Začala jsem se nahlas smát. Žije v Anglii a hledá pracovníky do zdravotnictví. Pohovorem jsem úspěšně prošla a tak mi na pondělí sjednala schůzku v manchesterské pobočce BNA. 

V pondělí ráno jsem naklusala se všemi svými doklady do kanceláře BNA. Michel mě posadila do zasedačky s prázdnými formuláři a vědomostním testem. Hodinu jsem měla co dělat i se slovníkem v ruce. Některé odborné obraty mi dělaly trochu problémy, ale nakonec jsem to zvládla. Michel se na test ani nepodívala a založila vše do mé nové složky. Dala mi desetistránkový formulář pro moji doktorku a seznam očkování, které mám podstoupit. Po absolvování vakcinace můžu nastoupit do práce.

Dotazník jsem hned nesla praktické lékařce, ale narazila jsem hned na recepci. S lékařkou mluvit nemohu, paní recepční jí formulář předá sama. Domluvila jsem se s ní, že si pro něj za tři dny přijdu. O tři dny později formulář vyplněný nebyl. Když to upřesním, tak dočista zmizel. Pokusila jsem se alespoň objednat na první dávku vakcíny. Prý žádná taková očkování neprovádějí. Mám se obrátit na svého zaměstnavatele. Nechtěla si nechat vysvětlit, že bez kompletního očkování žádnou práci nedostanu. Začal se z toho stávat začarovaný kruh. Musela jsem vymyslet, jak ho prorazit.

Nový formulář jsem si znovu obstarala a sama ho i vyplnila. Podložila jsem ho výpisem z mé české zdravotní dokumentace v angličtině. Na internetu jsem našla informaci, že veškerá očkování, včetně toho proti žloutence typu B, provádí běžně a dokonce zdarma praktický lékař! Zkoušela jsem se ptát i jinde, ale o ulici dál mi jiná recepční řekla to stejné. 

Nevzdala jsem to! Vyhledala jsem si tedy všechny státy světa, do kterých je doporučeno očkování proti béčkové žloutence. Zalíbil se mi nakonec Egypt, protože proti žluté zimnici jsem se očkovat opravdu nepotřebovala. 

Recepcí jsem elegantně proplula při vyslovení kouzelného zaříkadla “Cesta do Afriky” a za chvíli jsem stála před rozzuřenou doktorkou, které stoupala pára z rozšířených nozder. “Plánujeme cestu na čtyři týdny do Egypta a budeme se zdržovat mimo turistické resorty”: špitla jsem. ”Hmm, takže Egypt...” Otočila se a z malé ledničky vytáhla dvě krabičky s vakcínami. Zabodla mi energicky jehlu do ramene a já jen sykla bolestí. “Když jedeš do toho Egypta, tak to budeš potřebovat taky očkování proti tyfu.” Rozpřáhla se a hned vedle prvního vpichu mi vrazila i druhou vakcínu. Do očkovacích průkazu mi napsala, termín přeočkování žloutenky za deset let, ale správně mělo být už za tři týdny. Tiše jsem poděkovala a doma jsem skákala až do stropu. Rameno mě sice bolelo, ale to mi na radosti neubralo. 

Dny ubíhaly a já našla ve schránce pozvánku k preventivní prohlídce. Objednat jsem se měla u zdravotní sestry mé doktorky. Schůzku jsem si sjednala tak, aby korespondovala s termínem přeočkování. Bez sebemenších problémů jsem vkročila do ordinace. Sestry tu mají samostatné pracovny, takže jsem se s doktorkou vůbec nepotkala. Se sympatickou sestřičkou Susy Johnson jsme si padly hned do oka. V závěru vyšetření jsem se zmínila o nutnosti přeočkování, které shodou okolností připadá na tento den. Svoji něžnou rukou mi aplikovala vakcínu a já jsem s úlevou vydechla.

Aby série byla kompletní zbývalo ještě naposledy překonat hradby recepce. O měsíc později akce “Hormonální antikoncepce” mohla začít. Zdravotní sestry zde mohou předepisovat i antikoncepci, takže mi recepční bez problému našla vhodný termín. V den D jsem se Susy probírala letáky s nabídkou Anti Baby Pills. Vypsala recept na tabletky, dala mi poslední vytouženou injekci proti žloutence a popřála hodně štěstí v nové práci. Podala mi ruku a řekla: “My sestřičky si přeci musíme pomáhat!”