Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Fantom Paříže

17. 05. 2018 9:14:12
Všichni tu jezdí jako blázni. Předjíždějí zprava i zleva. Mezi šílenci za volantem se prohánějí skútry a je tu i hodně pomatenců na kole. Blíží se totiž čas večeře. A není nic horšího, než na silnici potkat hladového Francouze

Musíme co nejdřív zastavit a to rychle! Chvilku jsme tu chaosní dopravní situaci rozdýchávali pod mostem. Nemohli jsme tam ale dlouho zůstat, museli jsme najít nějaké bezpečné parkování. Někde poblíž Seiny mezi katedrálou Notre - Dame a museem Louvre jsme vjeli do bezpečí podzemních garáží.

Byl to ideální čas na návštěvu Paříže. Ulice se pomalu vylidňovaly, turističtí delegáti nahnali své svěřence do hotelů a zbytek obyvatel obsadil restaurace. My jsme byli už po večeří, takže jsme si to v klidu namířili tam, kam chodí všichni návštěvníci - na pyramidy. Jsou obrovské, jsou skleněné a jsou nádherné. Jezdícími schody jsme nakoukli do jejich útrob. Vyčerpávající umělecká prohlídka nás nikterak nelákala a tak jsme pokračovali přilehlým parkem k Eiffelovce.

Od okamžiku kdy jsme vjeli do Paříže, tak jsem se nemohla dočkat, až ji poprvé uvidí. A opravdu, netrvalo to dlouho a v dálce mezi stromy se tyčila k nebesům. Nemohla jsem se na ni vynadívat. Asi tisíckrát jsme jí viděla na fotkách, v televizi nebo i na ložním povlečení, ale na živo... to je jiná! Začala jsem vískat jako pětiletá, když z nenadání začala modře blikat. Konečně věřím, že jsme tady.

Písčitá cesta uhlazeného parku nás dovedla k širokému bulváru Champs-Élysées. Je to ta ulice ze které se všichni majitelé obchodů předhání, kdo si předplatí největší reklamu ve světoznámém časopise Vogue. Chtějí v něm být všichni, takže má tloušťku skoro jako pařížský telefonní seznam. Všechny výlohy jsou tak zářivě osvětlené, že ani nepoznáte že se setmělo. Víc než ty luxusní cetky nás ale upoutala jiná podívaná. Naším směrem se řítila skupinka mladistvých výrostků. Nebylo by na tom nic divného, kdyby na očích neměli potápěčské brýle, v puse šnorchl, oblečené plavky a na nohách obří ploutve. Pobaveně jsme s ostatními přihlíželi. Prohráli asi nějakou sázku a měli namířeno směr Louvre.

Další památka, která nás zajímala byl Vítězný oblouk. Stojí uprostřed osmiproudového kruhového objezdu na konci ulice Champs-Élysées. Zastavili jsme na okraji silnice a přemýšleli jak se k němu dostat. Trvalo asi deset minut než jsme zmapovali situaci. Na kruháč vjíždí auta ve vlnách, podle toho z které ulice jim na semaforu blikne zelená. Je tam asi tří vteřinová mezera, kdy nic nejede. Přeběhnout těch osm pruhů se skoro rovnalo sebevraždě, ale šli jsme do toho. Sice několik naplno rozjetých aut muselo přibrzdit, ale mohli jsme si gratulovat. Dali jsme to! Na počest toho vítězství jsme se chtěli pod obloukem vyfotit. Než jsme stačili roztáhnout nohy stativu už k nám přicházel po zuby ozbrojený voják a významně si poklepával na svůj nabitý samopal. Hlavně klid, my se jen podíváme... Když jsme se chystali přeběhnout zpátky, tak nám ještě stačil ukázat podchod, který pod silnicí vede...

K Eiffelovce zbývalo už jen pár kroků. Tak nějak intuitivně jsme vykročili směrem, kde jsme měli pocit, že najdeme řeku. Za pár minut jsme stáli pod ní. Byl to naprosto uchvacující pohled, její mohutná ocelová konstrukce působila tak lehce, opravdové umělecké dílo. Byli jsme tam téměř sami, jen my a pařížský gigant. Jedinou společností byli prodavači palačinek. Když nás vůně crêpes praštila přes nos, tak jsme neváhali ani vteřinu a dvě si objednaly. To co nám dali do rukou jsme vůbec nečekali. Žádné chudinky jaké se prodávají u Tesca na hlavním nádraží. Velká tenká palačinka potřená tlustou vrstvou Nutelli, obložená banány, smotaná do kornoutu a naplněná až po okraj hutnou šlehačkou. Vážila skoro půl kila. Spokojeně jsme se vydali na romantickou půlnoční procházku podél Seiny, kterou trochu kazili spící bezdomovci. Ale když je pomineme, tak to bylo naprosto dokonalé! Ještě jednou jsme to vzali kolem pyramid, které ve svitu měsíce vypadaly jako diamanty a ustlali si autě v podzemních garážích.

Ráno jsme v bistru rychle posnídali a vyrazili do pařížských ulic. Zavítali do Notre - Dame a nechali se výtahem vyvést na Eiffelovku. Když jsme zvládli povinný okruh centrem, tak jsme se rozhodli posunout se k Hoře mučedníků - Montmartre. Auto ale naprosto bez varování odmítalo startovat, jen to v něm divně zacvakalo a nic. Druhý a následně třetí pokus selhal. Diagnóza: vybitá baterka. To se může stát jenom nám, pět metrů pod zemí a uprostřed Paříže! Kopec v nedohlednu a nikdo kdo by nás roztlačil. Pobíhali jsme po parkovišti a hledali nějakou pomoc. Jako dar z nebe se před námi objevil vrátný, táhnul za sebou vozík se startovací baterkou a já začala věřit na kouzla! Auto dostalo elektrický šok jako od defibrilátoru a jeho šestiválcové srdce začalo tepat životem.

Bez větší újmy jsme projeli městem. Zaparkovali jsme v zadních uličkách Montmartre, kousek od té slavné katedrály. Pěkně na kopci. Kdyby náhodou zase baterka zazlobila, stačí jen povolit brzdu a z toho hanku motor naskočí sám. Prohlédli jsme si malířskou čtvrť, navštívili baziliku, dali si kafe a pokochali se výhledem na město.

Když jsme se vrátili k autu, tak by se v nás krve nedořezalo. Mezi naším předním nárazníkem a popelnicemi se vmáčkl Smart. Teď nezbývalo než se modlit, aby motor naskočil. Po prvním otočením klíče v zapalování se ozvaly známé zvuky, které neměli nic společného s burácením motoru. Byli jsme docela nahraní. Nedaly se ani vytočit kola bez toho aniž bychom nepomačkali Smarta. Snažili jsme se auto vytlačit alespoň o půl metru směrem výše, ale ten kopec byl nehorázně prudký! To už nás s pobavením pozoroval natáčecí štáb, který točil o podál nějaký film. O chvíli později kameraman položil kameru, zvukař mikrofon, přidalo se i pár herců a za mohutného povzbuzovaní vytlačili auto o půl metru vzhůru. S velkým vděkem jsme jim zamávali a vydali se raději hledat nějaký autoservis.

Autor: Veronika Trněná | čtvrtek 17.5.2018 9:14 | karma článku: 9.79 | přečteno: 363x


Další články blogera

Veronika Trněná

Květiny mi nenosí

Můj muž se nikdy nesnažil ohromit mě romantickými večeřemi nebo květinami. Vždy si stál pevně za svým, že kupovat si mě rozhodně nehodlá. To ty peníze propálí raději v benzínu. Tenkrát ale netušil, kolik toho benzínu nakonec bude.

26.5.2018 v 8:10 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 365 | Diskuse

Veronika Trněná

Tři injekce pro sestřičku

Ležím v nemocnici na severu Manchesteru s vysokou horečkou a potichu fňukám do polštáře. V hlavě se mi honí tisíce myšlenek, ale do druhého dne si pamatuji jen jedinou: Musím si najít nový JOB

11.5.2018 v 9:50 | Karma článku: 17.83 | Přečteno: 939 | Diskuse

Veronika Trněná

Sen z druhé ruky

Italská motorka Ducati denně protestuje a kašle jako tuberák. Vzpouzí se, aby nemusela absolvovat cestu do práce. Dává jasně najevo, že není stvořena pro takové mizerné klimatické podmínky. Akutně potřebujeme do rodiny druhé auto.

6.5.2018 v 22:37 | Karma článku: 10.27 | Přečteno: 435 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Michal Tříska

Město Tábor a okolí - 2/3

Podívejte se na zbytky hradu, středověkou městskou bránu a nebo navštivte jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Jihu Čech.

26.5.2018 v 18:30 | Karma článku: 7.51 | Přečteno: 119 | Diskuse

Pavel Liprt

Benátky pošesté

Každý den strávený ve městě má co nabídnout ze svých zásob kouzel. Benátkám to prostě sluší a ještě dlouho budou uloženy v mém srdci i duši.

26.5.2018 v 11:48 | Karma článku: 7.98 | Přečteno: 130 | Diskuse

Veronika Trněná

Květiny mi nenosí

Můj muž se nikdy nesnažil ohromit mě romantickými večeřemi nebo květinami. Vždy si stál pevně za svým, že kupovat si mě rozhodně nehodlá. To ty peníze propálí raději v benzínu. Tenkrát ale netušil, kolik toho benzínu nakonec bude.

26.5.2018 v 8:10 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 364 | Diskuse

Pavel Liprt

Benátky popáté

Každý den strávený ve městě má co nabídnout ze svých zásob kouzel. Benátkám to prostě sluší a ještě dlouho budou uloženy v mém srdci i duši.

25.5.2018 v 18:06 | Karma článku: 10.53 | Přečteno: 120 | Diskuse

Marta Kučíková

Jen tak koukat si do blba, a na...

“Potřebuju aspoň na den k moři,” běduju. Nejsem náročná. Stačí mi jen jeden den, jednou za rok. Díky pracovním sobotám máme volné pouze neděle. Bývají však často deštivé. Nebo jsme nemocní. Nebo další "NEBO" ...anebo zase hory.

25.5.2018 v 13:09 | Karma článku: 25.67 | Přečteno: 683 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 12.24 Průměrná čtenost 522

Můj milovaný muž o mě prohlašuje, že jsem cestovatelka. Říká, že jsem toho zažila hodně a tak bych konečně o tom mohla začít něco psát.

Něco málo přes půl roku žijeme v domě na čtyřech kolech. Místo našeho pobytu je velice proměnlivé, záleží kde zrovna zaparkujeme. Někdy máme výhled na hory a jindy zase máme soukromou pláž. Momentálně je našim domovem ostrov Kypr.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.